Tejpování

Principem tejpování je funkční natahování speciální flexibilní pásky. Samotná metodika je limitována od dovednosti a znalosti samotného terapeuta, které jsou nezbytné pro osoby podílející se na léčbě a rehabilitaci hlavně sportovních úrazů.

Tejpování je široce užívaný terapeutický postup, a to nejen při sportovních úrazech, ale i u mnoha jiných onemocnění, jako jsou svalové nerovnováhy, nestabilní klouby a onemocnění nervového řízení které se projevují na pohybovém traktu. Proprioceptivní vnímání má významnou úlohu v léčbě při této metodě je užitečným nástrojem pro vnímání pacienta tím, že kůže je tažena a tím způsobem informuje centrální nervový systém o limitu rozsahu pohybu v kloubu, aniž by mohlo dojít k poškození, které je v rozporu s léčbou tohoto stavu.

Během léčby napomáhá hojení podporuje a chrání poškozené struktury před dalším zraněním nebo stresem. Tejpování také snižuje potřebu dlouhodobé léčby a tím zkracuje dobu mimo sportovní nebo pracovní aktivity pro pacienta. Tyto techniky jsou užitečné i pro ne sportovní oblasti a mohou být používány terapeutem ve všeobecné praxi nebo v nemocničním prostředí.

Tejpování (taping) je jednou z běžně používaných metod sportovního lékařství. Název je odvozen ze základního materiálu této metody, z anglického výrazu pro slovo páska - tape (tejp). Jedná se o metodu obvazování tělové partie, nejčastěji končetin, pomocí pevných a pružných lepicích pásek o různé šířce.

Jak již bylo dříve řečeno, tejpování je standardní metodou využívanou ve sportovní medicíně. To znamená, že je k dispozici vrcholovým i ostatním sportovcům v takových druzích sportů, jako jsou sporty individuální, kolektivní a kontaktní. V té podobě, se aktivně a oficiálně realizuje již více než padesát let především ve Spojených státech. Masové využití ve sportovních disciplínách nastalo v USA v šedesátých letech a následně na to si tejpování osvojili sportovní maséři zemí západní Evropy.

Do Československa bylo tejpování ve větší míře importováno až v osmdesátých letech, a to i z důvodu malé dostupnosti používaných materiálů, což v dnešní době není problémem. Byly to především naši hokejoví maséři Miroslav Martínek a Pavel Křížek, kteří se u nás zasloužili o popularizaci tejpovací metody.

Tejpování je vlastně obdobou zpevňovacích nebo funkčních bandáží jako rehabilitační pomůcky, je však šetrnější vzhledem k zachování volného krevního oběhu a patří mezi tzv. funkční techniky prevence, případně léčby pohybového aparátu. Tyto funkční techniky patří k novým trendům nejen preventivního, ale i léčebného a rehabilitačního ošetření pohybového aparátu. Jinou takovou technikou je například používání ortéz - ortopedických pomůcek namísto dřívějšího fixního sádrového obvazu v těch případech, kdy je v léčbě úrazu nebo jiného poškození pohybového aparátu vhodnější neomezovat zcela funkčnost části nebo celého komplexu léčené partie a kdy je vhodné zabránit případným negativním důsledkům, spojeným s tradiční fixační léčbou - plným nebo částečným znehybněním partie.

Mezi tyto negativní důsledky, kromě nepříjemných tělesných pocitů, jako je svědění, zhoršení hygienického pohodlí ošetřené osoby a snížení soběstačnosti, patří i závažnější poruchy jako jsou část metabolických změn - vyhublost svalstva, omezení hybnosti kloubů. Tejpování tedy umožňuje aktivitu funkčního celku pohybového aparátu a zachování nervové a svalové funkce. A také zlepšuje subjektivní pocit ošetřené osoby tím, že zkracuje dobu nutného léčebného zásahu a zvyšuje pocit jistoty.

Předpokladem pro to, aby ošetření tejpovacími pásky vydrželo alespoň po dobu nezbytně nutnou a aby splnilo svůj účel, je dokonalý kontakt mezi kůží a tejpovací materiálem. Základní nutností před přiložením tejpu je provedení dokonalého očištění ošetřované části těla. Před přiložením tejpu musí být pokožka již suchá, protože její vlhkost by mohla způsobit bobtnání její povrchové vrstvy. Stejně tak u ochlupených tělesných partií provádíme holení na sucho, při mokrém holení musí být kůže dobře osušená.

Pokud je pokožka maštěná (krémem, léčivou mastí), otřeme ji lékařským benzínem. V případě odřeniny nebo drobnějšího poranění ošetřovaného povrchu provedeme také základní dezinfekci. Takto ošetřené povrchové poranění překryjeme gázou nebo obvazem a až na tuto podložku uděláme tejp. Zásadně nelze aplikovat tejpování při výrazných kožních alergiích, zánětech kůže nebo rozsáhlejších plísňových onemocněních a při rozsáhlejším, ačkoli povrchovém krvácení.

Tejpovací materiál

Na rozdíl od plastické náplasti se tejpovací páska vyznačuje hypoalergizující lepicí vrstvou a její kvalita zaručuje přilnavost (adhezi) u pásek lepicích, většinou pevných. Nejlepší je kombinace pružné pásky (elastoplastu) s páskou pevnou. Jejich materiál také usnadňuje manipulaci - dají se snadno trhat podélně i příčně. Tato zvláštnost je výhodná při provádění prakového obvazu nebo při úpravě rozměrů pásky na požadovanou šířku. Ze širší tedy lze snadno vyrobit užší pásku, potřebnou například při traumatech prstů na rukou a nohou. Pro základní vybavení tedy postačí pásky v šířce 2,5 cm a 5 cm. K dispozici jsou i podložky v základní šířce 10 cm.

Indikace:

Aplikace tejpování jako léčebné indikace je nejvhodnější v kombinaci s další odpovídající celkovou léčbou. Provádění tejpování se doporučuje při zhmožděninách, natažení, nebo natržení šlachového a svalového vaziva. U různých typů kloubních defektů od subluxace, distorze až k luxaci.

Tejpování je vhodné i u celé řady zánětlivých poškození, kde se kombinuje s aplikací chladivých nebo analgetických gelů pod podklad tejpu, nebo se dají použít speciální tejpovací pásky, které mají chladivý účinek. Mezi rehabilitační indikace můžeme zařadit tejpování při poúrazových nebo pooperačních stavech pohybového aparátu umožňuje rychlejší návrat k pohybové aktivitě. Stejně jako v jiných případech jsou to zcela individuálně stavy, které souvisí s celkovým zdravotním stavem pacienta, případně s nároky na jeho osobní fyzickou aktivitu. V zásadě je vhodné použít tejpování vždy tam, kde se dříve používalo elastické bandážování.

Do preventivní indikace tuto metodiku výživy při nepatrných poškozeních pohybového aparátu (mikrotraumata) i při vysoce koordinovaném pohybu dochází ke změnám mechanických vlastností převážné míře kloubních vazů, které následně snižují požadovanou stabilitu základních pevných částí kloubu. Při nevčasném ošetření ve smyslu stabilizace a prevence dochází k destrukci částí nebo celých struktur kloubních komplexů, což se projevuje jako stavy bolestivé, otoky nebo různé druhy omezení hybnosti. Konečným stádiem je trvalé onemocnění artrózou. Pokud nastala nějaká porucha a také minimální poškození kloubu, doporučuje se zpevnění (fixace) partie tejpovací pásky při každé větší fyzické zátěži, která ani nemusí mít vždy sportovní charakter.

Pravou prevencí je však aplikace tejpování tehdy, když při nácviku nových pohybů, zda před předpokládaným zátěžovým výkonem můžeme mikrotraumata nebo náhlým poškozením jednotlivých tělesných partií zamezit. Tehdy jde o prevenci v pravém slova smyslu, ne o stabilizaci stavu. Ve vrcholovém sportu se dnes běžně provádí tejpování např. při kolektivních míčových hrách spojených s nárazy, při sportovní gymnastice, ale i při boxu a podobně. (Flandera, S. 2012)